Teze 1: Dopravní a územní plánování vede ke snížení nároků na dopravní systém.
Dopravní a územní plánování v Praze vycházelo donedávna z nerealistických předpokladů ohledně nárůstu počtu obyvatel, zastavěnosti a vývoje intenzit automobilové dopravy. Nadbytek ploch určených k zastavění a nulová snaha o omezení „sídelní kaše“ si vynucují dopravní systém neufinancovatelný z veřejných prostředků.
Hlavním principem vedoucím k udržitelné mobilitě a menším nárokům aglomerace na dopravu je rozvíjení „města krátkých vzdáleností“. Propojení dopravního a územního plánování je v případě Prahy zásadní a dlouhodobě nezbytný krok. Jedná se o nejúčinnější postup, jak dosáhnout snížení nároků na dopravní systém a naplnění ostatních cílů. Integrované dopravní plánování řeší všechny druhy dopravy společně formou masterplánu nebo plánu udržitelné mobility. U územního plánování se výsledky zpravidla začnou výrazněji projevovat až po více než deseti letech, zásadní je nicméně nastartování procesu vedoucího nakonec k menším nárokům na dopravu v celé aglomeraci, tedy včetně příměstské oblasti (tzv. Pražský metropolitní region).
Základní nástroje provázaného dopravního a územního plánování definuje kapitola 4.1 (Dopravní plánování a územní plánování). Na snižování dopravních nároků na dopravní systém Prahy je nicméně cílena i drtivá většina opatření popsaných v dalších kapitolách čtvrté části dokumentu (zejména priority v dopravních investicích a orientace uličního prostoru na pobytovou kvalitu).